zefoviny

Křik rodičů

Hádají se- už zase…. Myslí si, že je neslyším, ale… Slyším vše, co říkají- do posledního slova… Jako by tu nebyly žádné dveře a oni stáli hned vedle mě- jako bych je sama viděla před sebou… Rozumím jim, co říkají- jak sami sobě navzájem ubližují a mě taky- zavírám oči- copak nedokážou krotit výši svého hlasu?! Nedokážu to vydržet- rukama svírám své uši, abych neslyšela, ale přesto… Něco mi v tom brání, protože- chci vědět, proč se hádají- toužím po tom a přitom jsem nešťastná….

Třeba si ani neuvědomují, co dělají- neuvědomují si, že křičí, že rozbíjí věci, když je po sobě házejí- neuvědomují si, že nemusím spát a ani rachot, který je slyšet z chodby za bytem…

Sousedé je taky slyší- někdy je potkávám a oni se na mě divně dívají… Jednou mě paní od vedle objala- z ničeho nic a já ničemu nerozuměla- pak odešla- bez jediného slova- snad aby se nikdo nedozvěděl, že tu se mnou byla… A oni- někdy mi říkají, že bude všechno dobré- že se to srovná… Že spravedlnost zvítězí, jako tomu bylo vždy a hádky ustanou, ale… Nevím proč… Nevěřím jim… A i oni sami vypadají, že nevěří svým vlastním slovům…

Tak proč to říkají?! Chce se mi vždycky zařvat, když to slyším- když zaslechnu tu nejistotu v jejich hlasu a nesmělý- skoro až roztěkaný- úsměv, když znovu odcházejí a mě tam nechávají na místě stát….

Vidí můj vyděšený výraz, když vycházím z bytu, abych šla něco nakoupit a bojím se vrátit- bojím se, že se někdy neudrží a něco si udělají- za dne…

Hádají se vždy jen v noci… Právě v ty chvíle, kdy mám spát, ale já nespím… Protože vím, že to vždy přijde- že na sebe zase začnou řvát a říkat ty věci- vždy se toho obávám… Vždy se bojím toho, že se něco stane…

A každé ráno se pak budím se suchou, vrásčitou tváří- vysušenou od slz, které nevědomky roním… Každé ráno se bojím vyjít z pokoje do kuchyně, kde sedí moje mamka a na tváři má nový škrábanec či modřinu z předešlého dne…

Její smutný pohled mě pronásleduje- ona ví, že vím o tom, co se děje, ale nikdy o tom nemluví- dělá, že se nic neděje… Že jsme šťastná rodina, ale to nejsme a když večer znovu uléhám do postele- nedokáži se udržet- jen k sobě pevně svírám oči a čekám, až to přijde… Až to znovu začne…