zefoviny

Je podzim a každé z vlastního já přemýšlí nad otázkou bytí… Podzimní barvy jsou pochmurné stejně, jako jsou myšlenky alternativních bytostí jednoho celku, jednoho člověka s mnoha osobnostmi uvnitř něho skrytých… Všechny se mezi sebou hádají a snaží se mít nadvládu nad těmi ostatními a prosadit své názory, které se následně budou snažit vnuknout řídícímu orgánu všech osobností, tudíž srdci a duši jednoho jedince… Podzim v člověku probouzí pocity úzkosti nad šedavými barvami okolních působících vlivů a okolního prostředí, chlad se snaží vplížit až do morků kostí a podporuje tak pocity nicotnosti nás samých… Osobnosti našeho vlastního já vnímají depresivní a malicherné myšlenky, které se naší myslí probíjejí a snaží se prosadit co nejvíce dokážou a probudit v nás sebedestruktivní sklony k tomu utápět se v našich problémech a nechat se jimi následně nadobro pohltit… Každý barevný list, stejně jako naše šťastné myšlenky, nakonec zhnědne a začne se rozkládat, jako ony vadnou a nakonec se ztratí mezi tolika špatnými… Naše skepse nadobro obsáhne vše dobré, hladově pohltí, dokud poslední kousky barev naprosto nezmizí, dokud to dobré se bude držet a nepřipojí se k ostatním, nezešedne a nepodřídí se nadvládě temné stránky duše… Na podzim naší mysl ovládá to, co vidí oči samy a únavné stejno nám nedává prostor k tomu být čilý a aktivní, nýbrž k lenosti a podporování pocitů úzkosti z nic nedělání… Osobnosti svého já se mezi sebou perou, avšak nadvláda těch trpících depresivními myšlenkami je zřejmá a naprosto nepopiratelná… Zvítězila, avšak místo radosti nad vítězstvím roznáší smutek a nicotnost všeho ostatního… Jakoby to už nebyl náš celek, co vše řídí, jakoby naše do pozadí zatlačené já vše nestranně pozorovalo, nemohouce cokoliv udělat, než se podřídit a taktně mlčet… Nechat se unést tou vlnou malichernosti a čekat na příležitost zimy nebo jara, až nabere zpět své síly a začne se probojovávat do popředí mysli a roznášet do ní své názory bytí a okolní krásy, místo myšlenek naprosto nesmyslných, které ničí nás samotné, které nám nenechávají tu možnost se vyjádřit a jít dál, které nás drží na místě a brání se věcem, jež by mohly tělo rozešťastnit… Pokud by v těchto dnech člověk byl šťastný, viděl by podzim jako krásnou přehlídku barev a teplých stínů- nějaké osobnosti vlastního já to tak určitě také vnímají, však v některých jedincích jsou tak nepatrné, že je ty silnější části osobnosti zadupou a pak už nezbude nic, než ulita bez duše a vlastních názorů, která se nechává strhnout podzimní jednotvárností, jíž jako jedinou vnímá a která obsahuje vše, co člověku přijde reálné a přirozené, vyplní úplně všechno do posledního článku, který řídí nás samotné…